Zdraví psa

Proč pes vyje??

28. července 2008 v 14:00 | Š.L.
Náš pes má širokou škálu projevů chování, některé jsou žádoucí a jiné naopak nežádoucí a je jen na nás naučit se těmto jeho projevům porozumět a chápat, co nám tím vlastně chce "říct". Zamysleme se například nad pestrými hlasovými projevy jako jsou štěkání, vrčení, kňučení, slastné pochrupování, přátelské bručení nebo žalostné vytí. Proč pes vlastně vyje?
Nejlepší odpovědˇ na tuto otázku asi najdeme v knize "Hovawart" autora pana Josefa Fábina, která vyšla v roce 2003 v nakladatelství Vašut. Autor na toto téma píše: " Tuto jeho vlastnost jistě nemůžeme zahrnout do problémového chování psa, ale v různých situacích a za různých okolností tento jeho projev - je-li častý nebo dokonce velmi častý a pravidelný - obtěžuje okolní sousedy, nebo dokonce i vlastního majitele." Jelikož jde o prastarý a dá se říci i symbolický "společenský" projev mnoha psovitých šelem, který v "řeči" těchto druhů měl a dodnes má mnoho příčin a významů, povězme si o něm právě z tohoto hlediska. Psí vytí si musíte spojit s chováním psa v určité situaci. Máte-li smysl pro rozpoznávání tónů, nechtěl jsem přímo říci "hudební sluch", slyšíte, že psí vytí je druhově různorodé. Jinak vyjí, když jsou smutní a jsou osamoceni a svolávají členy své smečky, když označují své teritorium, jinak vyje hárající fena oddělovaná od svých druhů, jejíž přirozená touha nebude naplněna. Jiné bude v těch případech, kdy vysoké tóny sirény, poplachových houkaček a znělek aut jejich vytí prostě vyprovokují. (Na této přirozené dispozici zakládají někteří majitelé "hudební výchovu a zpěv" svých miláčků.) Psi také na svoje vytí vzájemně odpovídají zejména v nočním klidu a tady opravdu asi půjde o sdělení: "Jsem tady, je to můj domov a teritorium." Zcela určitě však mohu říci, že u druhů z naší smečky poznám charakter vytí spolehlivě. Když vědí, že jsem doma a neplním jakousi nepsanou dohodu, a v době, kdy společně vycházíme do terénu, se více jak o hodinu opozdím, to se pak všichni tři seřadí pod balkon, zvednou hlavy do oken a trojhlasně laděným vytím mě volají. Uspokojí je, že jim z otevřeného okna po jménech řeknu - čekejte, ještě nemohu, nebo už jdu - pak jsou spokojeni a čekají, mají zkušenost, že to platí. Je zajímavé, že zcela spolehlivě poznají, když jsem nemocen, a proto s nimi ven jít nemohu. Všichni mě v takovém případě s kňučením očichávají, olizují moje ruce a nikdy mě vytím nevolají. Spokojí se s tím, že v době, kdy ležím nemocný, chodí na vycházky s manželkou nebo synem, časově omezeně. Protože jde skutečně o jeden ze zcela přirozených projevů psa, nedoporučoval bych jeho násilné utlumování. Jeho omezení v nevhodnou dobu, kdy může obtěžovat okolí, se zakládá na poslušnosti psů, kdy na kontakt a pokyn vytí přeruší, již také proto, že je kontaktujete a tím je soustředíte na něco jiného. Někdy však jsou vnější vlivy, které jejich vytí zapříčiňují, tak silné a dlouhotrvající a v nevhodnou dobu, že je lepší vzít je do domu, kde se zcela věnují pánovi, klidně leží, nikoho neobtěžují a jsou spokojeni." Je tedy jen na každém z nás, abychom dobře sledovali chování svého psa a jeho projevy v různých situacích a naučili se jim tak porozumět. Naše vzájemné soužití pak bude šťastnější a pohodovější.

Agresivita - Díl první

28. července 2008 v 13:59 | Š.L.
Problematika agrese vůči nečlenům rodiny a jiným psům je relativně častou záležitostí. Pokud agresivita vzniká mezi psy v jedné domácnosti, jedná se nejčastěji o agresivitu konkurenční. Pokud je agresivita namířena proti cizím psům, je nutno uvažovat o jedné ze tří možností: agresivitě intrasexuální, agresivitě ze strachu a teritoriální agresivitě. Poslední dvě jsou taky nejčastějšími typy agresivity vůči osobám - nečlenům rodiny. Ve skutečnosti je jejich etiologie, diagnostika a celková léčba stejná, ať se jedná o agresivitu vůči lidem nebo psům. Agresivita mezi psy žijícími v jedné domácnosti
Prvním diagnostickým krokem je pečlivé provedení fyziologického a neurologického vyšetření, za účelem vyloučení onemocnění, které by mohlo agresivitu způsobovat. Měla by být vyšetřena hladina TSH a T4, za účelem vyloučení hypothyroidismu. Pokud není diagnostikováno onemocnění, nejpravděpodobnějším nálezem dominantní agrese mezi psy. Zatímco opravdu většina těchto případů vzniká mezi psy stejného pohlaví, mohou se objevit i problémy mezi psy a fenami a to při hierarchické agresivitě ve smečce. Dominantní agresivita se začíná projevovat v případech, kdy je hierarchické uspořádání ve smečce nejasně definováno nebo nějakým způsobem změněno. Nástup problému buď obvykle souvisí s nástupem puberty mladšího psa, nebo pokud je dominantní pes oslaben stárnutím či chorobou. Pečlivá anamnéza objeví vznik agresivity v konkurenčních situacích, jako je např. doba krmení.
Často se tato agresivita projevuje pouze v přítomnosti majitele, jako objektu před nímž psi soutěží. Konkurenční agresivita někdy sama od sebe zaniká. V některých případech je ale postoj majitele jiný, než přirozené vyústění konfliktu. To v případě, že majitel preferuje slabšího jedince na úkor druhého psa, který je přirozeným vůdcem.Výsledkem je pak nepevně stanovený vztah dominance / submisivita, který vede k přetrvávání agresivity. Z toho vyplývá, že základem je přesvědčit majitele, aby vždy preferoval přirozeně dominantního jedince. V některých případech je toto doporučení dostačující k uklidnění situace, jinde je nutno použít kastraci či lékovou terapii.
Kastrace je opatření působící pouze v případě samců a měla by být provedena u nejsubmisivnějšího zvířete. Pokud dochází k vážným rvačkám, měli by být kastrováni oba psi. Důležité je nevykastrovat dominantního psa, protože by to mohlo snížit jeho postavení v hierarchii smečky. Léková terapie je určena pro případy těžkých rvaček, zvláště v případech impulsivity. Lékem první volby je Fluoxetin, který by měl být podáván dlouhodobě.

Není váš pes alergik?

28. července 2008 v 13:57 | Š.L.
Alergie neboli přecitlivělost spojená s nadměrnou reakcí těla na nejrůznější látky z okolního prostředí není jen výsadou člověka.
S projevy alergií se bohužel stále častěji potýká i veterinární medicína. Zařazení mezi "civilizační" choroby podporuje i skutečnost, že postihuje domácí zvířata, nejvíce spojená s člověkem a jeho konáním - psy, kočky a koně. Právě u psů jsou případy alergií nejčastější, a proto i nejlépe prostudované.
S alergiemi se musí počítat asi u deseti procent populace psů se zřetelně narůstající tendencí, takže se přibližují situaci u lidí. Podíl na tom má člověk nejen tím, že "obohacuje" životní prostředí stále novými zdroji zcitlivujících - alergizujících látek a nejrůznějšími způsoby dráždí a narušuje obranný imunitní systém. Navíc často podporuje i genetické zakódování chybných imunitních reakcí u svého oblíbeného plemene podceňováním kontroly zdraví v plemenitbě. Zvláště módní plemena pak trpí nejen extrémním prosazováním mnohdy problematických exteriérových znaků, ale i nadprodukcí jedinců nesoucích dispozice k nejrůznějším zdravotním potížím včetně alergií. Alergie (přesněji atopie) má totiž vždy genetický základ a vysoký stupeň přenosu na potomstvo. Statistiky disponovaných plemen velmi dobře korelují s jejich oblíbeností v různých zemích. Nejčastěji to bývají teriéři, setři, dalmatini, retrívři, šarpejové, kokři, němečtí ovčáci aj. V naší alergologické praxi jsme se nejčastěji setkávali s francouzskými buldočky. V posledních letech je dohánějí pitbulové, němečtí ovčáci, američtí stafordšírští teriéři, ale i labradoři a retrívři. Výčet látek (alergenů), na které si disponovaný pes může vytvořit alergii, se vcelku kryje s výčtem alergenů významných i pro člověka. Tzv. sezonní alergeny, tj. nejrůznější pyly (zejména travní) se u psů zatím uplatňují řidčeji. Významnější jsou ostatní nesezonní, tzv. obecné alergeny. Mezi nejčastější patří alergie na bytový prach a roztoče žijící všude kolem nás, plísňové spory z bytu i venkovního prostředí, ale i bakterie a kvasinky, žijící běžně na kůži zdravého psa. Jistou "psí" specialitou jsou i kožní paraziti - blechy a zákožky, i když díky dnešní široké paletě léků se stávají stále vzácnějšími. Na jaře se může objevit i alergie na klíšťata. Naopak, zřejmě v souvislosti s narůstajícím přechodem na průmyslově vyráběná krmiva, přibývá tzv. potravních alergií nejen na základní složky krmiv, ale zřejmě i na různé přísady. Mezi vzácnější patří například alergie na kožní šupiny člověka či jiných zvířat, na látky z vlny či umělých vláken, na plasty (misky, obojky), na chemikálie (pudry, koupele, léky). Nejnešťastnější jsou jedinci reagující na látky vytvářené vlastním tělem, například na hormony. Kuriózně může oživit alergické potíže u psa i sousedova hárající fena. Alergeny z prostředí pronikají do těla vdechnutím (tzv. inhalační alergie), s potravou (potravní alergie) nebo při dlouhodobějším styku s kůží (kontaktní alergie). K nástupu zcitlivování (senzibilizaci) dochází u disponovaného štěněte zřejmě již brzy po narození. U některých plemen, například šarpejů, se můžeme setkat se zjevnými příznaky alergie již ve třech měsících. U většiny případů (75 %) je pro alergie typický nástup příznaků mezi 1. - 3. rokem života. Širší věkové rozpětí mají potravní alergie, kontaktní alergie se rozvíjejí bez rozdílu věku. Na rozdíl od člověka, kdy děti dospíváním "vyrostou" z některých alergických potíží, u psa s věkem alergií spíše přibývá. Pes s rodinnou nebo plemennou vlohou k alergiím (tzv. atopik) má pak celoroční potíže. Významným signálem možné alergie jsou především neutuchající nezvládnutelné pocity svědivosti, v důsledku zánětu kůže. Typickými místy svědivosti jsou meziprstí a nadprstí, na hlavě tváře. Častá bývá i svědivost podpaží, spodní strany krku, hrudi a břicha, slzení a kýchání. Někdy jsou však jediným projevem jen zarudlost kůže boltců, vleklé či recidivující záněty kůže nebo jen svědivý ekzém v okolí řitních žlázek. Alergické astma je u psa na rozdíl od člověka vzácné. Ke zjevnému projevu těchto potíží však dochází až po delší expozici alergizujícími látkami, kdy dochází k překročení tzv. "prahu svědivosti", který je individuální. Poněkud zvláštní skupinou jsou alergie na potravu. Rozvíjejí se vesměs až po nejméně dvouletém přijímání alergizující potravy. Hlavním projevem je také svědivost, které často předchází ztráta srsti zejména na zadních plochách stehen. U 10 - 15 % případů přistupují i potíže trávicího ústrojí, například zvracení žlutavých hlenů, recidivující průjmy, event. i postižení jater. Nejčastější bývá přecitlivělost na mléko, maso hovězí, vepřové, drůbeží, rybí, na vejce, obiloviny, ale i průmyslová krmiva, na která reaguje až 30 % psů. Již z výčtu podezřelých příznaků vysvítá zásadní důležitost celkového podrobného vyšetření v ordinaci i v laboratoři k vyloučení běžnějších a zvládnutelnějších nemocí s podobnými příznaky (viz dřívější článek o příčinách svědivosti). Stejně významná je i historie celého případu, vypozorovaná majitelem psa. Zvláště informace o stejných potížích v rodové linii a plemenná dispozice přibližují podezření ke konečné diagnóze alergie, resp. atopie. Veterinární alergologové vyžadují pro tuto diagnózu přítomnost alespoň tří hlavních příznaků a tří doplňujících příznaků vyjmenovaných výše. Teprve poté se vyšetření doplňuje testováním v alergologické ordinaci. Jedině pozitivita testů v souladu s příznaky a historií případu opravňují k vyslovení této nepříjemné diagnózy. Jaké jsou možnosti řešení? Mnoho majitelů psů již ví, co je čeká díky zkušenostem z vlastní rodiny. Léčebná opatření u psů jsou totiž velmi podobná. V první řadě to má být snaha vyhnout se styku s pozitivně testovaným alergenem. To však bývá v životě psa často obtížné až nemožné. Snad jedině u kontaktních alergií lze odstranit z dosahu psa například vlněné či umělé textilie, plastovou misku či obojek. Odstranit prach se všudypřítomnými roztoči nebo plísněmi či nepouštět psa proběhnout v trávě je iluzorní. Ochránit jej před běžnými kožními mikroby je vůbec nemožné. Proto se veterinární lékaři uchylují často k dlouhodobému podávání léků tlumících kožní zánět a svědivost. U psů bohužel tzv. protialergické léky hojně doporučované u lidí zabírají jen nespolehlivě a individuálně velmi rozdílně. Proto se častěji podávají hormonální přípravky (tzv. kortikoidy) tlumící zánětlivou kožní reakci. Ty ovšem, byť v minimálních dávkách, přinášejí časem mnoho vedlejších nepříjemných problémů. Proto také nemohou být pro alergického psa definitivním řešením. Naději na doživotní odstranění nebo alespoň zmírnění alergických potíží přináší zatím jenom cesta nejobtížnější. Tou je pokus o přeladění imunitního systému alergického psa směrem k toleranci vůči pozitivně testovaným alergenům. Tento "boj s přírodou" má samozřejmě mnoho úskalí, ale může být úspěšný až v 80 % případů. To už stojí za pokus, když vezmeme v úvahu utrpení postiženého zvířete, resp. jeho poslední naději. Šance na úspěch je však podmíněna: 1) co nejčasnějším odhalením alergie a zahájením léčby, 2) správně postavenou diagnózou zkušeným veterinárním alergologem včetně správného vytipování alergizujících látek, 3) zájem a spolupráce majitele psa na programu léčby.
K pokusu o ovlivnění nadměrné reaktivity psa se tedy rozhodujeme, když:
- byly vyloučeny ostatní příčiny svědivosti a příznaky i historie případu odpovídají alergii (resp. atopii), - výsledek testování byl pozitivní, - pes je mladší než 8 - l0 let a vykazuje známky atopie více než čtyři měsíce v roce, - nelze zamezit styku psa s alergeny v prostředí, - příznaky alergie již nelze zvládat protisvědivými léčivy, - majitel psa je ochoten a schopen pečlivé dlouhodobé spolupráce při léčbě.
Úspěšnost této léčby zvané imunoterapie totiž zřetelně závisí na věku psa. Podle známé zkušenosti, že "mladý stromek se lépe ohýbá" se nejvyšší úspěšnosti kolem 80 % dosahuje u mladých psů do pěti let. S každým dalším rokem klesá ochota organismu k příznivé odpovědi na léčbu. Po 8. - 10. roce bývá šance na úspěch již malá. Základem této léčby je dlouhodobé vpravování zvyšujících se dávek výtažku z alergizující látky do organismu psa s nadějí na postupné vypěstování snášenlivosti této látky. U psů s výhodou používáme výtažky alergenů v podobě kapek působících prostřednictvím sliznice tlamy psa. Majitel pak může provádět léčbu sám podle instrukcí a ve spolupráci s alergologickou ordinací. Důležitá je pečlivost a hlavně trpělivost, poněvadž k vyléčení alergie nemůže dojít "přes noc". Každé tělo odpovídá na léčbu s různou ochotou. Vždy jde o akci dlouhodobou. Příznivé výsledky lze očekávat nejdříve za několik měsíců. Proto, kdo nemá výše uvedené vlastnosti, ať s touto léčbou raději nezačíná. Zbývá poznámka k potravním alergiím. Jejich nepříjemnou zvláštností není jenom nemožnost testování například kožními testy jako u jiných alergií. Není ani použitelná výše naznačená léčba. Zde vše záleží na majiteli psa. Dlouhodobými vylučovacími pokusy musí zjistit, na kterou složku potravy je pes citlivý a z jídelníčku psa ji vyřadit. Alergie je tedy svízel pro každého. Prevenci alergií u psů lze spatřovat především v prosazování kontroly zdraví v plemenitbě, aby nedocházelo k množení atopických psů a dalšímu udržování této dědičné dispozice v chovné linii. Alespoň v tom mohou mít naši milí společníci výhodu proti nám lidem.

Anesteziologie

28. července 2008 v 13:56 | Š.L.
Rozdíl v ceně zdaleka není jediným rozdílem mezi intramuskulární ( aplikace do svalu) a inhalační ( dýchání narkotizačního plynu) anestezií. Je nutné si uvědomit, co od anestezie v dané situaci očekáváme. Základním požadavkem je nebolestivost zákroku. Pro většinu ošetření je nutné, aby zvíře leželo bez hnutí s uvolněnými svaly a aby bylo v bezvědomí a nevnímalo ruch okolo sebe, který by ho mohl stresovat. Tyto stavy navozujeme podáním látek s výše uvedenými účinky. Často jsou voleny jejich vzájemné kombinace, podle toho, zda požadujeme více bezbolestnost nebo nehybnost zvířete. Jestliže je nutné pacientovi strhnout rozštípnutý dráp, chceme úplné vyblokování bolesti, ale zákrok můžeme provést při plném vědomí a bez medikamentózního ovlivnění pohybu zvířete (lokální anestezie). Naopak při čištění uší u nespolupracujícího psa aplikujeme pouze látky na útlum vědomí a svalové uvolnění, ale neklademe důraz na analgetickou (bolest tlumící) složku.
Při intramuskulární (nitrosvalové) anestezii jsou veškeré léky aplikování injekčně do svalu nebo do podkoží. Většinou volíme kombinaci látek (anestetik), které vzájemně zesilují své působení na nervovou soustavu pacienta a vyvolávají požadovaný efekt. Anestetika se po proniknutí do svalu začnou postupně vstřebávat do krevního řečiště, kolovat v organismu a působit na nervový systém zvířete. Při průchodu játry jsou odbourávána a vylučována z těla přes ledviny močí nebo odchází se žlučí do tenkého střeva a vylučují se trusem. Jakmile játra zpracují určité množství anestetika, jeho hladinu kolující v krvi klesne a zvíře se začne probouzet. Látky používané při navození narkózy mohou kromě vědomí a bolesti tlumit i jiná důležitá centra v mozku např. dechové centrum. Proto je velmi nutné dobře zvážit dávku a kombinaci jednotlivých užitých látek, aby nedocházelo k dechovým pauzám nebo k snižování srdeční frekvence. Ne vždy se dají léky antagonizovat ( podat látku s opačným účinkem, čímž vyblokujeme působení anestetika a jeho nežádoucích účinků), proto jen nutné si uvědomit, že když píchneme látku do svalu, tělo už si s ní musí poradit samo. Každé zvíře reaguje na stejnou dávku podané látky trochu jinak. Dávku je nutné přesně stanovit, jednak s ohledem na typ a délku trvání zákroku, věk zvířete a stav vnitřních orgánů hlavně jater a ledvin. Je nutné počítat s určitou časovou rezervou, aby se nám zvíře nezačalo budit, když se nám zákrok protáhne. Některá anestetika můžeme během operace dopichovat, ale nikdy nemůžeme přesně určit, jaká dávka vlastně koluje v krvi a zda se již neblížíme dávce potencionálně toxické a organismus poškozující. Po skončení zákroku většinou musíme nechat zvíře "dospat", což může trvat i několik dalších hodin, než tělo zpracuje veškeré podané látky.
Další možností je intravenózní (nitrožilní) podání anestetik. Látky aplikujeme přímo do krevního řečiště, což značně zrychluje a zvyšuje jejich účinky a to i ty nežádoucí. Proto volíme nižší dávky, které jsou však i rychleji v těle odbourány.
V posledních letech je ve veterinární medicíně stále častěji dostupná inhalační anestézie ( pacient dýchá inhalační plyn). Zde aplikujeme zvířeti do svalu, do podkoží nebo do cévy velmi malé množství anestetika, aby pacient usnul pouze na krátkou dobu, než mu vsuneme do průdušnice endotracheální kanylu, přes kterou dýchá a tu napojíme na hadice spojené s tzv. odpařovačem, ze kterého se odpařuje anestetikum, které je původně tekuté. K těmto parám přidáváme kyslík a někdy i oxid dusný, který snižuje spotřebu inhalačního anestetika a tím i cenu prováděné anestézie. Směs plynů se při nádechu dostává do plic, tam přestoupí do krve a může ovlivňovat vědomí zvířete. Při opětovném průtoku krve plícemi anestetikum přestoupí do plicního sklípku a je vydechnuto. Tak dochází k minimální zátěži jater a ledvin. Nastavením odpařovače můžeme řídit, kolik plynu zvíře vdechuje a tím i hloubku anestézie. Několik minut před koncem chirurgického zákroku vypneme přívod anestetika a oxidu dusného ( rajského plynu), pacient vdechuje čistý kyslík a vydechuje zbytek směsi anestetických plynů. Znamená to, že se zvíře probouzí k vědomí bezprostředně po ukončení zákroku. Většina inhalačních anestetik má ale nedostačující vliv na vyblokování bolesti, proto pacientovi dodáváme ještě injekčně analgetika, která mají malý nebo žádný vliv na činnost srdce a pravidelnost dechu. V inhalační anestézii můžeme provádět bez obav i několik hodin trvající chirurgické zákroky. Inhalační anestézii lze u některých druhů zvířat (drobných savců, hlodavců, plazů) aplikovat i bez počátečního nitrosvalového úvodu. Pacientovi nasadíme inhalační masku nebo ho uložíme do prostoru ( většinou malé terárium), ve kterém je vzduch nasycen inhalačním anestetikem. To nám poskytne dobu, kdy zvíře usne a mi můžeme zavést endotracheální kanylu, nebo provést zákrok časově nenáročný než zvíře anestetikum vydýchá. To je značnou výhodou hlavně u drobných savců, u nichž je celková injekční anestézie vždy život ohrožující. I inhalační anestetika se mezi sebou liší. Všechna jsou šetrnější k organismu než látky pro celkovou injekční anestézii, ale při vzájemném porovnání jsou mezi nimi rozdíly. V České republice se nejvíce používá inhalační anestetikum halotan, který zajišťuje rychlé usínání i probouzení zvířete, ale zvyšuje citlivost srdečního svalu k adrenalinu, což může v extrémních situacích vyvolat srdeční arytmie. Také se částečně metabolizuje v játrech, což může při některých chorobách jater dělat potíže. Na naší klinice používáme v převážné většině případů inhalační anestetikum isofluran, který má menší negativní vliv na srdeční rytmus a je obecně k organismu šetrnější. Isofluran se vylučuje výhradně přes plíce. Díky tomu můžeme provádět chirurgické zákroky i u kriticky nemocných pacientů, ale i u plazů a drobných savců, který halotan tolerují velmi špatně nebo vůbec.
Bez ohledu na zvolený druh anestezie je pro bezpečnost pacienta během zákroku nezbytný přístrojový monitoring jeho vitálních funkcí (srdeční frekvence, saturace krve kyslíkem, CO2 ve vydechovaném plynu, krevní tlak, teplota atd.). Pro tento účel je pacient u nás během zákroku napojen na celou řadu přístrojů, které tyto parametry měří (EKG, kapnograf, oxymetr, tonometr..). Bez kvalitního monitoringu pacienta je jakákoliv anestezie, i sebelepší inhalační systém pro zvíře značně riskantní!
Při rozhodování, kterou anestézii použít je nutné zohlednit délku zákroku. Jestliže předpokládáme operaci delší než 30 min., nebo si nejsme jisti délkou zákroku, je vhodné zvolit inhalační anestézii, kterou můžeme snáze řídit. Při předpokládaných poruchách ledvin nebo jater existuje potencionální nebezpečí hromadění anestetika v organismu, jeho pomalého odbourávání a je vhodnější opět inhalační anestézie. Její "nevýhodou" je vyšší cena, která je dána jednak cenou vlastního anestetika a jednak pořizovací cenou monitorovacích systémů, odpařovače a celé inhalační soupravy. Při zákroku do 30 min. na mladém zdravém jedinci by měla být dostačující a plně bezpečná injekční anestézie ať už intramuskulární nebo intravenózní. Kastrace psa je zákrok hodnocený jako krátkodobý, tzn. do 30 min., ale vzhledem k věku vašeho ovčáka bych se přikláněla k použití inhalační anestézie i v tomto případě. Jestliže pacient bude dýchat inhalační plyn několik minut, cena inhalační anestézie by měla vyvážit výhody tohoto typu narkózy. Jestliže by jste se rozhodli pro anestézii intramuskulární neopomeňte požádat o předoperační vyšetření, hlavně stanovení biochemických parametrů monitorujících stav ledvin a jater.

I pes stárne

28. července 2008 v 13:55 | Š.L.
Každý chovatel chlupatého kamaráda musí jednoho dne zpozorovat změny, které signalizují stárnutí. Bohužel tím začíná období nelehké jak pro psa tak pro jeho majitele, protože často musí dojít k zásadním změnám od složení krmení po způsob trávení společného času. Kdokoliv si pejska pořizuje, měl by brát na vědomí, že se nebere jenom partnera pro chvíle plné zábavy, ale také člena rodiny, se kterým jednou zažije i nelehké stárnutí a umírání.První příznaky

Příznaky stárnutí jsou samozřejmě individuální, stejnětak doba kdy přicházejí. Přesto platí, že velká a velmi malá plemena stárnou nejrychleji. Zpozornět bychom měli kolem sedmého roku zvířete. Pokud nepřicházejí žádné psychické nebo fyzické změny, přizpůsobíme nároky na pejska jeho věku - hlavně větší plemena mohou být náchylná k náhlému selhání srdce, proto pozor hlavně v letních měsících na fyzicky náročné aktivity.

Pes také může začít být méně společenský. Bude víc potřebovat svůj koutek, kde může odpočívat nerušen.

Výživa

Všechny renomovaní výrobci krmiv mají light a senior alternativu k běžným druhům granulí. Když starší pes ubere v aktivitách, měla by tomu být přizpůsobena i jeho krmná dávka. V tzv. senior granulích obvykle bývají i složky pro lepší stravitelnost. Nikdy nedopustíme, aby pes měl nadváhu. Ta zhoršuje průběh všech neduhů - kloubům nemůžete neprospět víc a srdci a cévám taky ne. Kontrolujeme průběžně kolik vody pes vypije. Neustálá žízeň může být příznakem cukrovky.
Dalším častým problémem u většiny plemen jsou klouby. Podávání preventivních doplňků, kůra např. dvakrát do roka určitě není na škodu.

Co máme sledovat

Pravidelně kontrolujeme oči, uši a zuby. Když začne mít pes problém s přijímáním potravy, mohou za tím být zkažené zuby nebo zubní kámen. Ten se dá odstranit v celkové narkóze buď mechanicky nebo ultrazvukem. U fenek sledujeme mléčné žlázy, u psů prostatu. Náhlý úbytek váhy nebo problémy s vylučováním musí řešit veterinář.

Starý pes do starého železa nepatří. Pořád chce být s námi. Pouze aktivity musí být přizpůsobeny jeho možnostem. To, že už nezvládne desetikilometrový pochod, neznamená nechávat psa zavřeného doma. Jen musí být procházka přizpůsobena jeho možnostem, lepší častější a kratší.

Jednoho dne přijde konec pejkova aktivního života. Pak už většinou záleží jen na nás a veterináři, kdy ho necháme usnout bez trápení.
/* <![CDATA[ */ var bbs=screen,bbn=navigator,bbh;bbh='&ubl='+bbn.browserLanguage+'&ucc='+bbn.cpuClass+'&ucd='+bbs.colorDepth+'&uce='+bbn.cookieEnabled+'&udx='+bbs.deviceXDPI+'&udy='+bbs.deviceYDPI+'&usl='+bbn.systemLanguage+'&uje='+bbn.javaEnabled()+'&uah='+bbs.availHeight+'&uaw='+bbs.availWidth+'&ubd='+bbs.bufferDepth+'&uhe='+bbs.height+'&ulx='+bbs.logicalXDPI+'&uly='+bbs.logicalYDPI+'&use='+bbs.fontSmoothingEnabled+'&uto='+(new Date()).getTimezoneOffset()+'&uti='+(new Date()).getTime()+'&uui='+bbs.updateInterval+'&uul='+bbn.userLanguage+'&uwi='+bbs.width; if(typeof(bburlparam)=='string') { bbh+='&'+bburlparam; } if(typeof(bbkeywords)=='string') { bbh+='&keywords='+escape(bbkeywords); } document.write("<scr"+"ipt language='JavaScript' charset='windows-1250' type='text/javascript' src='http://go.cz.bbelements.com/please/showit/2444/12/3/7/?typkodu=js"+bbh+"&alttext=0&border=0&bust="+Math.random()+"&target=_blank'><"+"\/scr"+"ipt>"); /* ]]> */

Rehabilitace ochrnutých psů

28. července 2008 v 13:53 | Š.L.
Fyzikální terapie byla a stále ještě je značně opomíjeným oborem, jak ve veterinární neurologii tak v ortopedii malých zvířat. U našich západních sousedů se dnes ovšem stala pevnou součástí terapie pohybového aparátu malých zvířat, podobně jak tomu je již delší dobu například v koňské medicíně. Existují tam již specializované pracoviště, které se zabývaljí výhradně fyzioterapií psů a koček. I u nás se v posledních letech začínají ojediněle objevovat veterinární kliniky, které zahrnují rehabilitaci do terapeutických plánů, většinou se jedná o pracoviště, kde se provádí neurochirurgické zákroky.Fyzikální terapie má, stejně jako v humánní medicíně za úkol ulevit od bolesti, posílit svalstvo, které následkem neurologických deficitů či následkem imobilizace pohybového aparátu, podléhá rychlé atrofii, dále se udržuje hybnost kloubů a akceleruje regenerace innervace dané oblasti. Pozorujeme v naší praxi výrazné zkrácení doby rekonvalescence a návratu do normálního stavu. V případě neurochirurgických pacientů odhadujeme dokonce podíl fyzioterapie na úspěšnosti daného zákroku až na 40%! Naše pracoviště se spacializuje na chirurgii malých zvířat, zvláště ortopedii (osteosyntézy s použitím vnitřní i zevní skeletní fixace, operace kloubů, korekce růstových deformit, onemocnění svalů a šlach řešení nádorů pohybového aparátu atd.) a neurochirurgií (operace páteře, řešení fraktur a luxací páteře, chirurgie periferních nervů atd). S tohoto důvodu klademe také velký důraz na rehabilitaci zvláště u pacientů po chirurgickém zákroku. Vedle klasické manuální terapie, masáže, lymfatické drenáže, termoterapie a cviků s balony, na trampolíně atd., využíváme terapeutický laser a zvláště akvaterapie pomocí našeho specialně upraveného krytého bazénu s protiproudem. Toto zařízení je unikátní v medicíně malých zvířat pro naši Republiku. Hydroterapie umožňuje svými jedinečnými vlastnostmi (nadnášení těla, tím spojená redukce podpůrné funkce kosterního svalstva a jeho relaxace) indukci bezbolestného pohybu pacienta, který by například postiženou končetinu vůbec nezatěžoval. Zároveň se pohybem ve viskozním médiu posiluje svalstvo, které jinak rychle podléhá atrofii. Protiproud lze využít k masáži svalstva nebo při postojovém tréninku. Následující příklad má na základě typického případu z praxe znázornit důležitost takovéto fyzikální terapie:

Případ:
Pes, jezevčík, "Charlie", 6 let. Pacient byl referován kvůli náhlému ochrnutí pánevních končetin a podezřením na výhřez meziobratlové ploténky. Pes byl značně dolentní, paraplegický, hluboká citlivost byla zachovaná, od rána nebylo pozorováno močení. Neurologickým vyšetřením byla léze lokalizována na oblast destáteho hrudního až druhého bederního meziobratlového prostoru. Následně provedené kontrastní RTG vyšetření (myleografie) prokázala lateralizovanou kompresi mezi posledním hrudním a prvním bederním obratlem převážně z pravé strany a značný otok míchy. V návaznosti byla provedena chirurgická revize (hemilaminektomie), při které bylo odstraněno velké možstvý prolabovaného materiálu z ploténky. Pooperačně byly vedle aplikace vysoce potentních analgetik (opiáty), provedeny první kroky fyzikální terapie a to již 24 hodin po operaci. Před zahájením cvičení byla oblast vždy ozařována terapeutickým laserem pro jeho myorelaxační a analgetický účinek. Pacient se následně výrazně uvolnil a toleroval další manipulaci. V prvních dnech se léčba omezovala na masáže pánevních končetin a svalstva zad, pasivní a aktivní pohybové cviky a proprioceptivní trénink (stavění na nohy). Po třech dnech se pacient začal stavět na nohy sám a byl pozorován návrat motoriky. Chůze byla jěště značně ataktická, močení bylo prováděno manuálním stlačením močového měchíře. Pes nejevil náznaky bolesti. Cviky byly nyní rozšířeny na proprioceptivní trénink na rehabilitačním balónu a na labilním podkladu (trampolina), dále byl zahájen trénink chůze na rovné a šikmé ploše. Chůze se dále normalizovala během osmi dnů. Přetrvávající ataxie pravé pánevní končetiny byla nyní řešena tréninkem chůze přes nízké překážky (Cavaletti) a slalomem mezi kužely. Mikce byla v té době již spontánní. Devátý den byl pacient propuštěn do domácího léčení, majitel byl důkladně instruován ohledně daších cviků, které měl provádět doma. Další rehabilitace byla prováděna na klinice ambulatě, dvakrát týdně 60 minut, při čemž se rehabilitace koncentrovala na normalizaci chůze zvláště pomocí hydroterapie a tréninku chůze. Před vztupem do bazénu byl pacient 45 minut rozčvičován případně několik minut zahříván infračerveným světlem (termoterapie), samotná akvaterapie trvala cca 5- 10 minut. Kromě plavání, se zde prováděla hydromasáž pálevních končetin v protiproudu.
Čtyři týdny po operaci se jevý stav pacienta jako velice dobrý, ataxie pánevních končetin téměř vymizela.
Tento příklad demonstruje názorně účinost fyzikální terapie v kombinaci s kvalitně provedeným chirurgickým ošetřením. Další moderní metody které mohou být zapojeny do rehabilitace daného pacienta jsou magnetoterapie, elektrostimulace či terapeutický ultrazvuk. Zde záleží na možnostech a osobních preferencích jednotlivého terapeuta.
Indikací pro fyzioterapii je celá řada, například: pooperační péče po komplikovaných zlomeninách, nebo po chirurgické korekci luxace čéšky či zkřížených vazů v koleni, po resekci hlavice a krčku stehenní kosti, po totální endoprotéze kyčelního kloubu, pacienti po suboptimálně řešeném ošetření fraktur s kontakturou svalstva. Indikována je také u pacientů po většině operací krční páteře, po operaci lumbosakrální instability (syndrom caudae equinae) a u paraplegických pacientů kteří nebyly léčeni konzervativně. Existuje pro jednotlivé oblasti rehabilitační medicíny také celá řada kontraindikací, zvláště v případě akvaterapie (např. kardiovaskulární choroby), proto je nutné rozhodovat při aplikaci fyzikální terapie vždy individuálně s ohledem na celkový stav pacienta.

Jak psi vnímají bolest - mýty a skutečnost

28. července 2008 v 13:52 | Š.L.
Psi, stejně jako lidé, se často potýkají s bolestivým onemocněním. Ale zatímco člověk si na kruté bolesti postěžuje, zvíře je snáší "mlčky". To ovšem neznamená, že by trpělo méně.


Typickými projevy bolesti u psů jsou zejména:
• změna jejich chování,
• neklid, agresivita, apatie,
• štěkání a kňučení při pocitu bolesti.

Tvrzení, že psi vnímají bolest jinak než lidé, nebo že jsou k ní odolnější, jsou pouhé mýty. Je to o to komplikovanější, že psi, stejně jako další zvířata, bolest instinktivně skrývají. V přírodě a ve smečce to je totiž signál okolí, že jsou zranitelnější a mohou být napadeni.

Stejně tak není pravda, že v případech, kdy není pohyb zvířete žádoucí, může být bolest výhodná, protože brání dalšímu poškození. Lepším řešením je samozřejmě bolest ošetřit a pohyb psa kontrolovat jiným zůsobem.

I když to nemusí být na první pohled zřejmé, neléčená bolest způsobuje zvířeti stres a nadměrně zatěžuje jeho organismus. Může vést k bušení srdce, žaludečním vředům, zhoršené funkci ledvin a dalším zdravotním komplikacím, jako je například zhoršené hojení ran a oslabení imunitních funkcí. Ve snaze vyhnout se situacím, které jim způsobují bolest, mohou být psi dokonce agresivní.

Psí počasí psům nevadí?

28. července 2008 v 13:50 | Š.L.
Jedině v případě, že je pes dobře osrstěný a bydlí v zateplené boudě, zima mu vadit nebude. Pro hladkostá plemena, psy chované v bytě a starší psy musíme zavést zvláštní opatření. A nejde jenom o zabezpečení tepla. Někdy naopak teplo napáchá mnohem víc škody než užitku. Necháváte svého venku chovaného pejska zajít si k vám domů, ohřát se a potom ho zase vykážete ven? Tak právě tím ještě víc zvyšujete pravděpodobnost, že pes nastydne. A naopak, co takový chlupáč chovaný v bytě? Pár typů na hladké přežití zimy...
Základem je kvalitní bouda. Ideální je s předsíňkou. Můžeme ji sice vylepšit závěsem nebo podložkou, ale naše dobrá snaha bývá odměněna vyhoštěním obojího na mráz ,dříve než stihnou začít sloužit. Důležitý je pitný režim. Voda nesmí být zamrzlá ani horká. Pro vylepšení jídelníčku je vhodný masový vývar. Celková krmná dávka se mírně zvyšuje.
Další kapitolu tvoří péče o tlapky. Nejen psi ve městech přijdou do styku s posolenými komunikacemi. Tlapy se musí pravidelně kontrolovat, připadně mazat neutrální mastí či speciálním krémem. Psům chovaným v bytě není od věci tlapky omýt. Během procházky ve sněhu se mezi prsty tvoří kuličky namrzlého sněhu. Ty většinou mohou za to, když pes začne náhle kulhat. Stačí je "jednoduše" odstranit.
Pejsci doma chovaní by se venku měli pohybovat a to doslova. Vypustit pejska na zahradu, aby si sám zaběhal. Bude akorát stát za dveřmi a mrznout. Za velmi nízkých teplot je nutné používat některý ze zateplených psích oblečků.
Speciální kapitolou jsou psi senioři chovaaní venku. Variant řešení je několik. Garáž, elektrická vyhřívaná dečka do boudy nebo termo obleček.
Jako v létě hrozí přehřátí psa ponechaného v autě, v zimě hrozí věc přesně opačná. Respektive pes v autě bez dozoru nemá co dělat, auto není kotec.

Jednotka intezivní péče

28. července 2008 v 13:49 | Š.L.
S pokročilou specializací některých veterinárních klinik se i v České republice v posledních letech objevují pracoviště, která mají k dispozici prostory a technické zázemí pro hospitalizaci pacientů vyžadujících intenzivní péči. Část těchto pacientů, by ještě před nedávnem byla odsouzena k úhynu, z nedostatku možností kvalifikovaného ošetření. Mezi tyto pacienty patří zvláště zvířata po závažných úrazech a po komplikovaných operacích, psi a kočky ve stavu nepřetržitých záchvatů, diabetici v metabolickém rozvratu, zvířata s těžkým srdečním onemocněním ve stádiu srdečního selhání, pacienti se selháním ledvin či jater, zánětem slinivky břišní, otrávená zvířata atd.
Celá řada pacientů na intenzivní péči má potíže s dýcháním, ať už jako vaše fena, následkem úrazu (pneumotorax, krvácení do plic), srdečního onemocnění či onemocnění samotných dýchacích cest (silné záněty, vdechnutí kouře, kolaps dýchacích cest atd.). Těmto pacientům je nutno aplikovat přímo čistý kyslík například v takzvané kyslíkové komoře (kterou používáme zvláště u koček), nebo pomocí masky, hadičky zavedené do nosu, či speciálně upraveného límce. Abychom mohli pacientům delší dobu poskytnout kyslíkovou terapii, disponujeme centrálními rozvody plynů, takže je možné je ihned napojit na kyslík bez větší manipulace a stresování. Při prvním vyšetření často provádíme první orientační rentgenové a sonografické vyšetření dutiny hrudní a břišní, hospitalizaci, pokud stav pacienta dovoluje takovou manipulaci.
Pokud je zvíře v extrémně kritickém stavu, doděláváme tato vyšetření průběžně během první fáze léčby někdy i přímo na hospitalizaci pomocí přenosného RTG přístroje či přenosného ultrasonografu, aniž bychom musely pacienta přenášet a manipulovat. Zároveň jej můžeme napojit na EKG monitor, oxymetr či kapnograf, kterým kontrolujeme srdeční akci a výměnu plynů. Pravidelně monitorujeme tělesnou teplotu. Takto se de facto během léčby doplňuje diagnostika pro ucelení klinického obrazu. Většina pacientů, kteří jsou hospitalizováni z nejrůznějších důvodů mají narušenou rovnováhu tekutin, různé metabolické rozvraty, jsou dehydratovaní, mají narušenou funkci ledvin nebo jsou v šoku.
Těmto zvířatům, stejně jako pacientům po chirurgických intervencích aplikujeme intravenozně tekutiny pomocí infuze. Jelikož jsou dávky a druh podávaných tekutin hodně závislé na individuálních potřebách pacienta, je nutné tyto tekutiny exaktně kalkulovat a precizně dávkovat. Abychom dosáhly objemů tekutin, které jsou zapotřebí a zároveň pacienta neohrožovali příliš rychlou nebo pomalou infuzí používáme již delší dobu takzvané infuzní automaty a perfuzory. Pacienti trpící horečkami dostávají infuze chlazené, naopak jsou roztoky pro zvířata v kritickém stavu a klesající tělesnou teplotou zahřívány a navíc těmto pacientům vyhříváme box pomocí podlahového topení či infračervené lampy.
Každý pacient na jednotce intenzivní péče má svou hospitalizační kartu, kde jsou rozepsány všechny léky, druhy infuzí, rychlost jejich aplikace, způsob výživy, kontroly močení atd. Někteří pacienti jsou natolik vysíleni, že je nutná umělá výživa. Je možné tuto výživu aplikovat pomocí sond zavedených chirurgicky do zažívacího traktu, nebo přes nos přímo do jícnu. V neposledním místě je pro léčbu pacienta vždy nutná šetrná a láskyplná manipulace a péče ošetřujícím personálem (tzv. "Tender Loving Care" -TLC) a dobrá komunikace mezi lékaři a sestrami, které mají často na starosti ošetřování ran, převazování obvazů a podávání léčiv.
Díky novým možnostem rostou u někdy téměř beznadějných případů šance na přežití. V případech, jako byl ten Váš, doručuji co nejrychleji vyhledat pracoviště, které disponuje podobnými možnostmi. Ve vašem případě bylo nutné chirurgické ošetření poraněné plíce (drenáž hrudníku, případně resekce postiženého laloku), možná došlo k poranění močového měchýře či poškození ledvin následkem šoku. Určitě by bylo nutné další řešení zlomenin po stabilizaci pacienta. Léčba na jednotce intenzivní péče je ovšem relativně nákladná.
Předpokladem pro úspěšnou hospitalizaci je předcházející precizní a rychlá diagnostika. Některé akutní stavy jsou ovšem tak neodkladné, že musíme diagnostiku (např. RTG , ultrasonografie, endoskopie atd.) nejdříve omezit, spoléhat se na stručné klinické vyšetření a pacienty v první řadě stabilizovat. U jiných zase nezbývá, než bez ohledu na stav provést nejprve rychlý zákrok (zastavení silného krvácení, tracheotomie, vyjmutí cizího tělesa atd). Mezi nepostradatelné diagnostické prostředky patří možnost okamžitého laboratorního vyšetření krve a moče. Na našem pracovišti jsme schopni provést kompletní biochemické a hematologické vyšetření krve a vyšetření moče během cca 20 minut. Často právě výsledky těchto vyšetření stanoví diagnózu a zachraňují zvířeti život.